Supervize v satiterapii

Etika psychoterapie je v satiterapii řešena jednak terapeutickým kontraktem v obvyklých souvislostech regulace vztahu mezi pacientem a terapeutem, jednak v rámcí vědeckých podkladů satiterapie jako součást teorie patogenních a blahodárných jevů v psychotopu. Tento druhý přístup satiterapie k etice je v naší kultuře jedinečný. Supervize byla v satiterapii během minulých patnácti let prováděna na čtyřech úrovních, o kterých probíhá výuka na podkladě 21 hodin nácviku supervize, který je součástí výcviku v komunitě. Požadavek supervize u plně akreditovaného psychoterapeuta nelze zodpovědně omezit na sto nebo čtyři sta hodin. Nikdy nekončící supervize je naším etickým požadavkem, jenž se specificky v satiterapii týká:

l. technik terapeutické intervence - jejichž postupy jsou odvozovány z diagnostiky nosologické (ICD-10), problémové (formulace pacientovi srozumitelná) a pragmatické (situační volba postupů).

2. terapeutovy osobní problematiky, jež je eventuálně aktivována při práci se specifickým tématem pacienta. Tato forma supervize zůstává životním úkolem satiterapeuta i kdyby již absolvoval tisíc hodin supervize, anebo v našem úzu "intervize" - můj učitel Ernst Blum a jeho učitel Sigmund Freud v těchto souvislostech mluvili o analýze protipřenosu (Gegenübertragung).

3. sociometrického kontextu jednak v terapeutické skupině, jednak v pacientově referenční skupině in vivo (supervize sociálního dopadu terapie) - můj učitel Jacob Levi Moreno v této souvislosti mluvil o analýze agování (acting-out).

4. etické aktualize cílů terapie, o nichž vždy rozhoduje v poslední instanci pacíent, jež jsou však limitovány morální zodpovědností satiterapeuta - můj učitel Carl Ransom Rogers v této souvislosti mluvil o pacientově tělesně kotveném hodnocení (organismic valuing), teraputově opravdovosti (genuinness) a demokracii.