Satiterapeutické postupy

Pěti základními satiterapeutickými postupy jsou:

Následující vysvětlení satiterapeutických postupů je převzato z příručky M. Němcové: Úvod do satiterapie (Němcová, 2002).

1. Komentování je pouhým zaznamenáváním povšimnutých skutečností. Komentování má, oproti běžně chápanému smyslu tohoto slova, jistá satiterapeutická specifika. Nejde při něm o popisování vnímaných projevů či obsahů mysli pacienta terapeutem, případně obohacované o názory na právě vnímané či jejich interpretaci, jako tomu bývá například u komentování sportovních utkání anebo u komentářů v denním tisku. Satiterapeutické komentování má především funkci zaznamenání tělesně skutečného a případné akcentování prožitkově významného, ať již pozitivního či negativního, projevu pacienta, který je vzhledem k terapeutickému cíli relevantní. Satiterapeutické komentování nemusí vždy používat slova. Například situaci, kdy pacient sedí schoulený v křesle, s překříženýma nohama, s rukama křečovitě obepínajícíma hrudník a říká, že se cítí výborně a uvolněný, můžeme okomentovat nonverbálně a to napodobením jeho "stažené, uzavřené" tělesné pozice. Můžeme ovšem doplnit současným verbálním komentováním, případně s akcentovaným opakováním jeho slov, jejichž význam je i pro méně všímavého jasně kontradiktorický k jeho tělesné pozici.

K dosažení intenzivnějšího terapeutického efektu, který ve svém důsledku urychluje nástup pacientova vhledu do situace, používáme někdy při komentování amplifikaci, kterou lze chápat jako "hypertrofované komentování". Symbolicky vyjádřeno: amplifikace je "zatřesení" člověkem stojícím nad propastí, jenž na pouhé verbální upozornění na nebezpečí nereaguje. Amplifikaci, která je vlastně prostředkem dále uvedené konkretizace, používáme především tehdy, není-li pro pacienta prosté komentování dostatečným signálem, vedoucím k všímání skutečnosti a k tělesnému zakotvení.

Souhrnně řečeno, komentování verbální i neverbální aktivuje všímavost, zintenzivňuje prožívání pacienta a jeho zakotvení v tělesné skutečnosti. Pomáhá mu též při konkretizování a při zpředmětňování jeho prožitků. Patří tedy mezi již zmíněné "nastavování" či "rafičení" podmínek. Komentování (sallakkhaná, "označování pohledem") je nutným předpokladem satiterapeutického reflektování (paččavekkhaná).

2. Reflektování je testem všímavosti. Zahrnuje fenomény soustředění pozornosti, paměti a všímavosti. Jeho předpokladem je pozornost zaměřená na probíhající procesy "zde a nyní", které jsou zaznamenávány všímavostí a tudíž snadno vybavované při znovuprožívání. Reflektování je vlastně jakýmsi "znovuprojížděním" dříve prožívaného. To, co při reflexi "vyskočí" na povrch, co si pacient anebo terapeut spontánně vybaví, jsou především obsahy s pozitivním anebo negativním emočním nábojem. Tyto obsahy jsou v satiterapii označovány jako katexované obsahy. To znamená, že reflektováním je uvolňován i emoční náboj, který je ostatně všude tam, kde zůstává nějaké reziduum, z nějž by pak mohla vznikat jádra patologie.

Pacient je veden k reflektování každé právě realizované satiterapeutické techniky (hry atp.), k reflektování celého terapeutického sezení na jeho konci, ale též na začátku sezení k reflektování mezidobí každodenního života od posledního sezení do sezení přítomného, jakož i k reflektování jednotlivých sezení v rámci průběhu celé terapie. Reflektuje však i terapeut, respektive celý terapeutický tým. Terapeuti reflektují pro sebe - nikoliv v přítomnosti pacientů! - průběh každého sezení dvakrát: poprvé bezprostředně po ukončení terapeutického sezení, podruhé s odstupem nějaké doby, nejčastěji ve spojitosti se supervizí nebo přípravou dalšího sezení. Mnohdy totiž obsahy, které jsou při prvním reflektování nesrozumitelné, emočně nabité nebo nejasné, při druhém reflektování nabývají jasného smyslu. Reflektování slouží terapeutově psychohygieně a ochraně jeho osoby, o níž již byla řeč. Při pacientově reflektování se satiterapeut nejen zdržuje jakýchkoliv interpretací, ale je též velmi zdrženlivý s komentováním. Pacientovy jednotlivé reflexe pouze empaticky sdílí. Reflektováním se pacient současně učí všímavosti a zrovna tak se ve všímavosti cvičí terapeut, neboť i terapeuti jsou lidé, kteří mohou své schopnosti dále rozvíjet. Samozřejmě, že výsledky reflektování terapeuta či terapeutického týmu pacientům nejsou sdělovány. To, aby se pacient musel vypořádávat s terapeutovým poznáním či prožíváním, přece nemůže být účelem léčby.

Satiterapeutické reflektování je tedy jednak testem všímavosti (rostoucí schopnost všímavosti pacienta je současně pro terapeuta ukazatelem postupu terapeutického procesu), jednak metodou, která cvičení této schopnosti napomáhá a zároveň umožňuje získávat při všímavém znovuprožívání vhled, jakož i celostní nadhled.

3. Kotvení je dalším významným postupem, užívaným v satiterapii především jako všímavé zakotvení v tělesném prožívání neboli uvědomování si tělesného ohniska prožívání. Tento abhidhammický postup tělesně zaměřené všímavosti (kája gatá-sati) odpovídá do značné míry psychohygienicky a psychoterapeuticky užívané technice focusing, vytvořené Eugenem Gendlinem (1978). Principem "tělesně zakotveného prožívání" je plné uvědomování si tělesných prožitků. Kotvení zahrnuje ale též všímání si všeho ostatního, co uvnitř člověka probíhá "zde a nyní", neselektivní zaznamenávání a uvědomování těchto procesů. Tento v satiterapeutovi probíhající proces, Frýbou označovaný jako všímání skutečně prožívaných, vznikajících, přetrvávajících a zanikajících jevů, je však otevřen i pro děje vnímané u pacienta a odpovídá do jisté míry Freudově "volně se vznášející pozornosti" psychoanalytika (Frýba 1993). V pacientovi je jeho vlastní tělesně zakotvené prožívání rozvíjeno na základě satiterapeutova komentování.

Zdravý člověk i pacient, který se technice focusing naučí v počátečních fázích terapeutického procesu, se jí dokáže oprostit od neskutečných domněnek a obav právě oním zakotvením v tělesném prožívání skutečnosti. Zbavuje se dočasně všech myšlenkových procesů, probíhajících pouze na úrovni pojmů, kterými jsou zpracovávány obsahy a informace vztažené k minulosti či budoucnosti. Získává tak zakotvení, spočívání mysli pouze u tělesného prožívání, vázané na "zde a nyní". To mu pak také dovoluje znovuprožívání nejen minulých traumatických zážitků, ale i úzkostných obav z budoucnosti, pouze jako tělesně utvořených stop zapamatovaných nebo anticipovaných situací.

Satiterapeutické kotvení je ve svém prvním a nejdůležitějším stupni orientováno na tělesné prožívání. V dalších stupních nácviku na něj ale navazují kotvení ve smyslu osobního cíle, které je v abhidhammě rozpracováno jako "všímavě jasné vědění o účelu", kotvení v nosných í mezilidských vztazích, v abhidhammě označované jako "ušlechtilé přátelství", jakož i kotvení v institucionálním rámci, daném společensky, které je konkretizováno satiterapeutickým kontraktem, o němž bude řeč v následující kapitole.

4. Konkretizování je dalším satiterapeutickým postupem, který byl již zmíněn v předcházejícím textu. Postup konkretizování jsem vysvětlila na příkladě zvnějšnění stavu mysli, neboli nálady, která je spojena s prožíváním či znovuprožíváním určité události - to je však speciální aplikace. Zcela obecně jde o pacientovo postupné hledání stále konkrétnějších forem jakéhokoliv nepřesně vnímaného tématu, o němž zpočátku jen "tuší", že pro něj "může být" osobně "nějak důležité" nebo "zvláštní" nebo alespoň "zajímavé". Nosným médiem postupu konkretizování může být popisování rozhovorem, volné asociování, aktivní imaginace, výtvarné znázornění malováním nebo hnětením, pantomimické, muzikální, taneční nebo dramatické vyjádření, prostorové uspořádání osob a předmětů a další. Rozhodující charakteristikou satiterapeutického konkretizování je, že pacient komunikuje nějaké téma sám sobě, terapeutovi, anebo kterékoliv jiné, představované nebo například v terapeutické skupině skutečně přítomné osobě, přičemž svou komunikaci postupně upřesňuje ve vztahu k prožívané skutečnosti.

Konkretizovat se učí například dětský pacient tak, že ho vedeme ke stále zřetelnějšímu a přesnějšímu popisu určité, pro něj klíčové situace a to způsobem, který mu dovoluje oživit si především své prožitky "tehdy a tam", evokované právě onou situací. Obvykle začínáme otázkou "Jak to tehdy bylo?" a postupně pacienta vybízíme k tomu, aby si představil onu situaci a sdělil nám - dle kontextu - například kde to bylo, zda tehdy stál či seděl, co v té situaci udělal, řekl, případně odpověděl, ... až k tomu, co cítil v tu chvíli a kde to cítil nejvíc, přičemž satiterapeutickým sdílením akcentujeme především pacientovy prožitky, jež nám popisuje, nikoliv obsahy. Pro ilustraci uvedu zlomek záznamu takovéhoto terapeutického postupu (P = pacient, T = terapeut):

P: "Paní učitelka na mě křičí."
T: "Křičí na tebe?"
P: "No, když se bavím se spolužákem."
T: "Bavit se se spolužákem nesmíš?"
P: "No, můžu... ale když se bavíme ve vyučování".
T: "Takže paní učitelka nemá ráda, když se bavíš při vyučování se spolužákem".
P: "Hm."
T: "S tím spolužákem sedíš v lavici?"
P: "Ne, on sedí za mnou v prostřední řadě."
T: "Jak se jmenuje ten spolužák, co sedí za tebou v prostřední řadě ve třídě?"
P: "Franta."
... a v pokračování tohoto rozhovoru...
T: "Paní učitelka ti potom řekne : »Nebav se, Ondro, a neotáčej se« a co ty?"
P: "Mám zlost ... že mě viděla."
T: "Máš zlost ... kde se vzala?"
P: "No, je ve mně ... většinou prásknu něčím o zem, třeba sešitem."

Konkretizování je však používáno nejen jako postupu vedení pacienta od difúzního, vágního a nejasného k jasnému, přesnému, odkrývajícímu a vhled umožňujícímu prožívání jednotlivých situací, které mají klíčové postavení v pacientově patologickém komplexu prožívání a jednání. Ale i "opačným" směrem ke všeobecně platným principům a to například tehdy, dokáže-li již pacient na základě předchozích dílčích vhledů diferencovat mezi svým etickým a neetickým prožíváním a jednáním a odhalit podstatu a důsledky svého neetického jednání: V této etapě je satiterapeutický proces již orientován na dosažení dalšího cíle, jímž je učení se zacházet s neetickým, tedy zvládání dovednosti ve zhoubném všeobecně.

Jako příklad může posloužit terapeutická práce s pacientem, který byl veden v této fázi ke konkretizaci neetického, které sám označil jako "zlo". Nosným médiem byla modelářská hlína. Pacient z hlíny v misce vytvořil hladkou plochu, do níž otisknul svoji pravou ruku. Na dlaň této ruky položil vymodelovanou kostku, která pro něj byla symbolem "zla". Poté byl pacient vybídnut k volnému asociování ve vztahu k vlastní konkretizaci neetického. Postupně uváděl následující asociace: "Když mám zlo na dlani, můžu ho rozdrtit a nebude ... Ono se ale úplně neztratí, bude sice rozmačkané, ale bude pořád v té ruce ... Můžu ho přece zahodit ... Něco z něho ale zůstane na prstech ... Tak co s tím mám k sakru udělat? ... ... Aha, vždyť já tu kostku můžu nejdřív změnit na něco úplně jiného" ... (kostku opatrně bere do rukou, rozhněte ji, vymodeluje z ní hladkou kouli, kterou opatrně vrátí do dlaně v misce) ... "Tak, a teď už to není zlo ... Když uchopím do dlaně kouli, i když ji zmáčknu, nebodá ostrými hranami jako kostka ... naopak je docela příjemná."

Jako prostředky satiterapeutického konkretizování používáme další postupy, z nichž nejdůležitější jsou již zmíněné zvnějšnění a amplifikace, případně na ně navazující postupy personifikace psychických obsahů, postojů a hodnotových systémů. Tyto postupy jsou odvozeny ze strukturální teorie psychické interakce (Frýba 1975), která v souladu s abhidhammou formalizuje procesy, v nichž pro konkrétní osobu její dosud jen vágně prožívaný psychický obsah získává status události jejího světa a stává se tak jejím "interakčním partnerem". Velmi zjednodušeně si můžeme konkretizování prostředky zvnějšnění, amplifikace a personifikace představit jako zosobnění určité lidské kvality, kterou si pacient u sebe sama nedokáže připustit, je ale schopen ji v přehnaných (amplifikovaných) dimenzích "prokouknout" u někoho jiného (zvnějšněně), kdo tuto kvalitu se všemi jejími důsledky ve všem svém jednání představuje (personifikuje) - například lakomost hlavní osoby v Moliérově dramatu Lakomec.

Aby postupy zvnějšnění, amplifikace a personifikace byly terapeuticky smysluplné a nevedly jen k patologickým projekcím, musí být vždy následovány konkretizací pro dané téma relevantních - avšak zcela jednoduchých! - situací, v jejichž znovuprožívání je pacient již schopen získat vhled a jemu následující autochtonní vědění o souvislostech personifikované tématiky. To je zpravidla možné až v pozdějších stádiích satiterapeutického procesu, kdy je pacient již pokročilejší v průzkumu a harmonizování svého psychotopu.

5. Nejobsáhlejší satiterapeutickou metodou, diagnostickou i terapeutickou, je průzkum psychotopu. V průzkumu psychotopu se uplatňují všechny dosud vysvětlené postupy, jakož i další různé techniky, jejichž popis by zdaleka přesahoval obsah tohoto textu, nazvaného Úvod do satiterapie. Podrobnému vysvětlení principů této metody je věnována monografie Techniky průzkumu psychotopu I. (Němcová 1993), sloužící jako příručka ke kurzu, v němž jsou nacvičovány konkrétní postupy čtyř základních technik: životní panorama, vrstvení psychotopu, gradient vztahů a dynamika integrace. Na tomto místě lze podat jen úvodní informaci o tom, jak je v pojmu psychotop zachycen pacientův prožívaný svět, jehož obsahy a struktury jsou objevovány v první fázi průzkumu. Na tuto fázi pak navazuje fáze čištění psychotopu, v niž dochází k již zmíněnému "zprůdušňování psychického kompostu". Další je fáze restrukturace psychotopu` rozvíjením potencialit mysli a kultivací dovednosti v blahodárném. Restrukturace psychotopu je umožněna autochtonním věděním, získávaným v převážně diagnostické fázi objevování a tříbeným až v převážně terapeutické fázi čištění. Účelem satiterapeutické práce na pacientově psychotopu je nejen zbavit pacienta utrpení, ale též chránit jej před utrpením, jež může vzniknout v budoucích zátěžových situacích, umožnit mu sebeurčením zvládat život tak, aby se cítil šťastný a svobodný.

Frýbou ražený pojem psychotop je velmi blízký pojmu "životní prostor" Kurta Lewina a Petzoldovu pojmu "perspektivní zde a nyní". Rozdíl mezi Lewinovým a Petzoldovým pojetím na jedné straně a Frýbovým na straně druhé spočívá v determinaci struktury a obsahů mysli. Ty jsou v případě psychotopu definovány výhradně vlastním prožíváním osoby, která svůj psychotop prozkoumává. Její psychotop je dán všemi dosud prožitými a povšimnutými vnitřními a vnějšími událostmi, zahrnujícími samozřejmě i mezilidské vztahy. Postupy průzkumu jsou proto orientovány na prožitkově podložené, povšimnuté a zapamatované vztahy, jakož i životní události, u nichž je umožňováno jejich znovuprožívání. Vlastní průzkum psychotopu - a to je další moment, v němž se satiterapie liší od jiných terapeutických směrů neprovádí terapeut, ale pacient sám. Terapeut pacienta při této práci pouze provází, je jeho ochráncem, pomocníkem, učitelem. Terapeuticky působí pacientovo postupné získávání dílčích vhledů (v průběhu průzkumu psychotopu pomocí jednotlivých satiterapeutických technik), jež posléze vrcholí celkovým "emancipačně transcendujícím vhledem" (abhisamaja) do skutečně existujících podmíněností v pacientově psychotopu (Frýba 1994).

Zjednodušeně tedy můžeme psychotop každé osoby definovat jako souhrn prožitků jednotlivých životních událostí. Podstatou průzkumu psychotopu je konkretizace a mapování obsahů, to znamená prožitků jednotlivých významných životních událostí pacienta, jakož i jeho postojů k nim. A to pak umožňuje kultivování především těch obsahů, které jsou relevantní pro jeho zvládání života.

V praxi to znamená asi tolik, že v počátečních fázích průzkumu je pacient veden k vybavování sledu jeho významných životních událostí, obsazených pozitivním nebo negativním emočním nábojem. Někdy však dochází i k vybavování událostí emočně neutrálních, které jsou všeobecně považovány za významné. Mnohé z nich však pro zvládání života konkrétního pacienta nejsou relevantní. Do této kategorie lze zařadit například počátek školní docházky. Zatímco tato událost pro jednoho pacienta relevantní ve vztahu k jeho patologickým komplexům není (zaškolení v l. třídě proběhlo bez traumat, splnilo jeho očekávání), pro jiného může být naopak velmi významná (zaškolení spojeno s traumatickými zážitky strachu, vyvolaného nenávistí učitelky).

V průzkumu psychotopu, orientovaném na současnost, je pacient veden ke konkretizování právě relevantních obsahů a k postižení vztahů mezi nimi. Postupně si všímá skutečností, které dosud ponechával nepovšimnuty. Tím mnohé vztahy a události nabývají na smysluplnosti. Terapeut při tom u pacienta podporuje autochtonní hodnocení příjemného, blahodárného a užitečného, tedy adaptivních forem zvládání jeho života. Tím se také pacient učí emancipovat od vnucených heterochtonních způsobů jednání a hodnocení, které je již schopen nahrazovat svými nově získanými dovednostmi.

Práce na průzkumu a harmonizaci psychotopu, jež je jádrem satiterapeutického procesu, vychází ze základního abhidhammického paradigmatu triády prožívání - vědění - jednání. Toto paradigma zachycuje jednoduchou, leč většinou psychoterapeutických a pedagogických systémů neakceptovanou skutečnost, že uvědomělý, povšimnutý prožitek vede k určitému poznání a toto poznání je autochtonním věděním, jež umožňuje kompetentní volbu následného jednání. Kompetentní jednání nevede k nepříjemnému prožívání a nepůsobí utrpení. Jednání, které je důsledkem vlastního reflektovaného poznání a následného reflektovaného svobodného rozhodnutí, je jednáním etickým a blahodárným.

Pro snadnější pochopení uvedu příklad: Dítě přijde ze školy s pětkou v žákovské knížce. Aniž by si rodiče všímali všech souvislostí, proletí jim hlavou myšlenky typu "Co z toho děcka bude?", "Co si o nás pomyslí jeho učitelka?", "To máme za všechnu naši námahu a starost" a podobně. Tyto taktéž nepovšimnuté, momentální obsahy mysli zcela postačí pro evokování jejich nepříjemného prožívání, které pociťují jako zlost na své dítě a v důsledku toho se pak odvíjí jejich neetické jednání vůči dítěti. Dítě je potrestáno, odmítáno, pokořováno. Jestliže si však rodiče již v iniciální fázi sdělení dítěte o nedostatečné uvědomí a povšimnou toho, že jde o jejich nepříjemné prožívání sdělení a výsledku jednání dítěte a ne jeho vlastního, mají možnost pátrat po souvislostech a příčinách nepříznivého hodnocení jejich dítěte. To je například může přivést k reflektovanému poznání, že na svoje dítě kladou příliš velké nároky, anebo je nepříznivé hodnocení jejich dítěte ve škole důsledkem toho, že jimi vytvářená atmosféra rodinného prostředí dítěti nedovoluje adekvátní přípravu na vyučování. A povšimnutí již této skutečnosti může zabránit spuštění laviny neblahodárného, dítě dále poškozujícího jednání - pokud je ovšem každému z rodičů umožněno získat vhled do podmíněností a souvislostí v jejich psychotopu.

Tento příklad problému, zpracovávaného v rodinné satiterapii, nás staví před další otázky, které se týkají kompatibility psychotopů. Frýba podrobně vysvětluje ve své Psychologii zvládání života (1994), jak jsou jednotlivé osoby schopny smysluplných vztahů v té míře, v jaké jsou jejich psychotopy slučitelné. Pro satiterapeutické řešení této problematiky je prvním předpokladem, aby spolu žijící osoby našly zakotvení především v těch skutečnostech, které jsou přístupné tělesnému prožívání každé z nich, aby jejich hodnocení příjemného a dobrého vycházelo právě z tohoto prožívání a aby na tomto prožívání každá z osob stavěla své autochtonní vědění. Čím vyšší je míra sebeurčení u každé jednotlivé osoby ve vztahu právě k tělesně sdíleným oblastem skutečnosti, tím větší je možnost, že společně postaví mosty i do problematických oblastí psychotopu.